Webové stránky jsou ve zkušebním provozu. Děkujeme za pochopení.

Koncepce vzdělávání

Vzdělávání v Památníku ticha
Památník ticha vznikl jako instituce, která má za cíl tematizovat traumatickou minulost spojenou s válečnou zkušeností pražských Židů. Nádraží Bubny bylo místem jejich rozloučení se s prostředím civilního svobodného života, jakkoli byla tato svoboda již několik let omezována. Následovala ghetta, věznice, nucená práce a vyhlazovací tábory. Příběh genocidy, složený z jednotlivých střípků lidských osudů, se nepředává snadno ani žákům základních a středních škol, ani veřejnosti. Rozhodli jsme se proto trochu poodkrýt karty a seznámit Vás s metodickými východisky, ze kterých při přípravě vzdělávacích programů vycházíme.

V centru dění otázky
Téma holokaustu v sobě skrývá silný emotivní náboj. Utrpení obětí dojímá a žák se s ním může lehce ztotožnit, nebo se k němu naopak vztahovat cynicky. Na základě nekriticky předkládaného vyprávění průvodce ve výstavě, učitele či profesionálního historika však žáci těžko do důsledků pochopí složitost problematiky nacionalismu, vztahu etnických a náboženských menšin, ideologie a další komplexní fenomény. Dojmout náctileté publikum samo o sobě nelze považovat za úspěšný vzdělávací program. Emoce, jakkoliv silné a důležité pro prožitek tématu, totiž mohou lehce zastřít uvažování, vedou k rychlým soudům a nepoučeným názorům na minulost. Snažíme se se silnými příběhy pracovat tak, aby vyvolávaly potřebu se dál ptát. Nejčastější otázky, které si v souvislosti s tímto tématem klademe (a kladou si je i žáci a studenti), patří následující: Proč se něco tak děsivého stalo? Jak se museli cítit lidé, kteří nastupovali do transportů? Co si mysleli lidé, kteří perzekuci přihlíželi? Proč něco takového někdo vymyslel a realizoval? Kde se taková nenávist k Židům vzala? Co si s tím, co víme o holokaustu, máme počít?

Šok z brutality, kterou v sobě pozůstatky na genocidu nesou, je odrazovým můstkem pro formulaci podobných otázek v rámci našich programů. Odpovědi na ně do co nejvyšší míry hledají sami žáci svým vlastním úsudkem. Lektor zde vystupuje jako koordinátor badatelské činnosti účastníků vzdělávacího programu. Výstavy, přednášky a další programy pořádané Památníkem ticha slouží pro potřeby vzdělávání jako zásobníky dobových pramenů a různých interpretací minulosti. Lektor předkládá jejich výběr k prostudování žákům. Každá aktivita má ve svém zadání obsaženou část uvedeného velkého tázání kolem problematiky holokaustu, která se stále živě diskutuje na akademické půdě i ve veřejné debatě. K jasným a univerzálně platným odpovědím možná ani dospět nelze, ale je důležité se k podobným otázkám osobně vztahovat. Programy Památníku ticha se snaží přispět k tomu, aby žáci a studenti byli vybaveni takovými kompetencemi, aby toho byli schopni.

Holokaust jako memento
Porozumění traumatické minulosti holokaustu je určitým východiskem k jeho vztažení k žákově okolí i k němu jako osobnosti. Málokteré téma je tolik zatížené očekáváním, že dokáže ukázat v dějinách dobro a zlo, a tak skrze obrazy hraniční zkušenosti obětí zajistit u mladé generace otevřenost, vzájemný respekt a zdrženlivost k předsudkům vůči jinakosti. V našich programech se tomuto očekávání snažíme vyjít vstříc tím, že s žáky odkrýváme společenské a kulturní kořeny institucionalizovaného násilí. Nejde nám o to současná morální pravidla přenášet na minulost, ale na základě jejího poznání promýšlet a kultivovat představy žáků o etických hodnotách. Důležité pro nás je rozvíjet schopnost žáků postřehnout morální vztahy mezi jednotlivými postavami z minulosti a posoudit nakolik jsou pro ně inspirativní v jejich vlastním rozhodování. Studium tematiky holokaustu přineslo poznání o tom, že zlo může být úplně banální a nezřetelné a hrdinství nenápadné, skromné, zapomenutelné. Otázky typu „Co bych dělal já na jejich místě?“ z našich diskusí s žáky nevylučujeme, ale naopak je zařazujeme do procesu poznávání.

Diskuse a tvorba jako forma společného nalézání odpovědi
Základem poučené a smysluplné diskuse jsou informace. Vzdělávací programy, jež nabízíme, kultivují kompetence žáků pro jejich získávání, posuzování a následnou interpretaci. Pečlivé čtení historického pramene či historikova výkladu minulosti, jeho posouzení ohledně významu a povahy a následná snaha odhalit souvislosti mezi jednotlivými zdroji – to jsou činnosti, ke kterým si žáci musí budovat kompetence. Právě to tvoří významnou složku našeho přístupu ke vzdělávání. Práce s historickými prameny a dalšími dokumenty je zakončena formulacemi odpovědí na otázky, se kterými lektor s žáky a studenty k aktivitě přikročil. Nejčastější formou odpovědi budou výstupy v podobě poučených argumentů formulovaných během analýzy a interpretace zdrojů, jejichž váhu si žáci ověří v závěrečné diskusi. Některá témata jsou však natolik silná, co do osobních příběhů a pocitů našich i historických aktérů, že se hodí ke kreativním uměleckým výstupům a jiným formám vyjádření. Proč to, co jsme se s žáky dozvěděli o minulosti, nenabídnout světu ve formě filmu, výstavy, výtvarně pojatém výstupu anebo úplně jinak? Postupně budeme nabízet programy spojené s výstavami, kratší náměty vhodné do výuky dějepisu a příbuzných předmětů přímo do hodin, ale také náměty pro dlouhodobější práci ve formě projektové výuky. Příběhy vyprávěné životy lidí v minulosti neskončí v zapomnění, pokud o nich budeme mluvit a necháme je ožívat pod našima rukama.

Tým oddělení vzdělávání
Bohumil Melichar
Památník ticha, Ústav pro studium totalitních režimů
Historik, odborník na historické vzdělávání a dějiny radikálních politických hnutí
Eliška Pekárková
Památník ticha, Národní muzeum
Historička, odbornice na historické vzdělávání a dějiny židovské kultury